JAN KADLEC / V prostoru 2000, Generace 1989 – 2000

 Text: Ivona Raimanová , 2009.

Foto: Karel Cudlín

JAN KADLEC říká, že vytváří metafory, které si kladou otázky o charakteru a stavu naší společnosti. Vdíle “Obývací pokoj” se dotýká příznačného fenoménu: skoro všichni bydlíme ve stejném pokoji, v němž se ztrácí vlastní originalita ve prospěch globalizační estetiky. Slavná je jeho McDonaldovská postel s typickým reklamním emblémem této společnosti. Jde o ironickou nadsázku situace, v níž se stáváme závislí na ekonomické prosperitě, jsme nutně součástí tohoto procesu a spotřební diktatura se dokonce dostává do našeho privátního života, aniž si to uvědomujeme. Všichni jsme zajatci různých reklamních triků a podprahových impulzů a nezbavíme se jich, ani když zalehneme do postele. Socha “Prase” je podle autora metaforickým obrazem světa politiků: “Když je člověk na skokanském můstku, je to o rozhodnutí skočit a pro prase by to znamenalo jistou smrt. U politiků jde o totéž. Dostanou se na nějakou metu, ale nemohou skočit, protože od nich není možné očekávat satisfakci,” a dodává, že v západním angloamerickém světě je slovo “pig” (prase) metaforou politika (samozřejmě ve smyslu negativní konotace – doporučuji kliknout na internet, kde dostanete nekonečné množství odkazů).

Jak vnímáš svět kolem sebe? Má vliv na tvoji tvorbu?

Řekl bych, že většina mých prací reflektuje to, co se děje ve společnosti. Ale myslím, že je to pro současné umění přirozené. Alespoň tak umění chápu já. Mělo by formulovat věci, které jsou zatím jenom v pocitech, pachuti a tak dale. Být v jakémsi předstihu, pracovat s metaforou, ale v některých případech jít až na kost. Nebaví mě dekorativní umění, ani umění poplatné poptávce současné společnosti v podobě objednaného rebelství s černou maskou.

Dá se říci, že tvé věci jsou kritikou spotřební společnosti?

Nevím, zdali si mohu dovolit kritizovat. Já pouze konstatuji. Sám jsem součástí ekonomického provozu, tak jako ostatní. Je tedy naivní hovořit o nezávislosti. Ale je Pravda, že mé starší práce se více zabývaly spotřebností a ekonomickou progresí. Tehdy vypovídaly o vstupu do “panenského prostoru”. Myslím tím období, kdy jsme se jako společnost formovali – období po šedé totalitě, období, kdy jsme se nechávali zlákat nutnými a tolik touženými “ barevnými” lákadly. Díky postupujícímu času a větším poznatkům se více prohlubuje má frustrace. Zamyšlení se nad okolím u mě vytváří odpornou pachuť. Nepříjemný a frustrující pocit z vytrácejících se základních hodnot. A tak jako ochranu před utonutím v paranoidní nenávisti vytvářím sebereflexi. Jako modelovou situaci na sobě aplikuji to, co se domnívám, že by mohlo být rehabilitací společnosti. Mít tu sílu přiznat si vlastní problem a začít formulovat sám sebe. Neozbrojovat se kritikou a neustálým útokem. S tím souvisí můj nový připravovaný filmový projekt. V podstatě můžeme hovořit o nutné revoluci proti sobě, proti vlastnímu system.

Jak bys tedy popsal sdělení svých děl?

Mám pocit, že tu o něm hovořím. Pokud tedy neutonu v té pachuti a nenávisti, ve snaze se s něčím konfrontovat. Veškeré mé myšlení související s výtvarnou prací se tím zabývá. Samozřejmě ve formě metaphor. Je pro mě těžké věci definovat. Definice neobsahuje vše, neumožní jinému bližší přístup a možnost ztotožnění.

Vidíš rozdíl mezi generací 90.let minulého století a tou dnešní?

Moje gemerace mohla rychleji propadnout frustraci z nedostatečného trhu s uměním a podlehnout existenčním těžkostem. Mnozí umělci byli nuceni opustit scénu. Mladší generace je ve výhodnější situaci. Objevilo se zde více galerií, které poskytují motivaci, umělci mohou být umělci. Otázka je, zdali je to tak dobře. Jde vlastně o ekonomický product. Společnost si uvědomuje, že potřebuje umění jako nějakou exkluzivitu. Západní svět hledá umělecké ikony. Dává tím najevo, že se stará o kulturu. A současná generace u nás se přibližuje západnímu fungování.

Není umění elitářskou záležitostí?

Umění je elitářskou záležitostí. V galeriích Futura jsme dělali v roce 2008 s Milanem Salákem a Jiřím Davidem výstavu “Chaplin Resident Fighter”, která měla tuto diskuzi otevřít. Kladla otázky, zda je dobré vytvářet most k veřejnosti nebo to nechat být. Možná právě čím více je umění elitářské, tím vám větší vážnost. Čím by bylo více dostupnější veřejnosti, tím by bylo devalvovanější. Možná, že umělec je někdy za elitnost nenáviděn (protože tím dráždí), ale zároveň je o to více respektován.