JK.

Notes

JAN KADLEC art / text k “ Posmrtná výstava” Dům umění – Zlín

Jan Kadlec / 2003

Text: Milan Salák

Foto: Dům umění Zlín

Posmrtná výstava Vít Soukup a Jan Kadlec

Každá prezentace laureátů s sebou vždy nese pathos rekapitulace. V našem světě a v našem životě pro nás ovšem platí jen jedna událost, píše Maurice Maeterlinck, a tou je právě naše smrt. Zdá se podivné připravovat Posmrtnou výstavu někoho, kdo je, bráno podle všech obvyklých měřítek, v plném rozkvětu svých fyzických a duševních sil. Ale jak píše Jorge Luis Borges: “Člověk je vlastně jen mrtvolou rozprávějící s mrtvými.” Proč tedy nepřipravit Posmrtnou výstavu už za umělcova života?

Jan Kadlec narozen v roce 1976 je druhým laureátem Ceny Václava Chady, a právě tato výstava by měla být součástí ocenění jeho kvalit. Poznávacím znamením Jana Kadlec býval odjakživa jakoby odosobnňující, ale přesto docela snadno identifikovatelný myšlenkový postup a již od prvního pohledu nekonvenční náměty realizací. Přestože se během své pohříchu krátké kariéry podílel na vzniku několika konvenčních filmových titulů, byl v sílící skupině umělců, jejíchž tvůrčím krédem je návrat k původním hodnotám, vždy pokládán za zarytého konceptualistu a novátora. I když by se mohlo zdát, že svéráz jeho konceptuálního bádání šel ruku v ruce s tendenčním meta-artistním sociálním interesem, byl jedním z jeho hlavních tvůrčích principů velmi často jakýsi “frivolní remake”. To však nic nemění na skutečnosti, že právě Kadlecovy instalace vždy něčím téměř dokonale ztělesňovaly dobu, v níž žijeme. Je to doba monologů, kdy jakákoliv výpověď je jen více či méně efektním a promyšleným systémem citátů. Jestli v tom smyslu promluvit i o Kadlecovi jako člověku, stačí třeba přijmout slova Alfreda Kubína ze Země snivců. “ Skutečně špatným chlapem bývá umělec zřídka, tu a tam se dopustí nějaké malé sprostoty, ale nic víc.”

Kadlecův současník Radek Wohlmuth ve svém díle mimo jiné píše: “ Nesmrtelnost je výsadou zvířat, protože ta o smrti nevědí. Smrt se ovšem nevyhýbá nikomu a ničemu. Nietzsche prohlásil za mrtvého Boha, mrtev prý je punk a nějakou dobu se mluví i o konci umění. Na tomto místě je třeba připomenout, že umírají i lidé. Tak, jak se vyvíjí věda – prodluřuje se agonie, ale na smrti samotné se nic nemění. Nakonec může mít různou podobu. Nohavica zpívá, že člověk se rodí jednou, ale umírá i stokrát, a není možná daleko od pravdy. Ne vždy musí smrt nutně znamenat definitivní konec konců. Je jí tak troche každá chíle, která něco uzavírá”. Nezbývá, než souhlasit. Pomník jako pomník. Konec se blíží každým dnem. Konečně, je možné, že ta následující posmrtná výstava může působit naprosto odlišně. Ale kdo to může dnes tvrdit, když máme jen tu jednu jistou?.

Milan Salák, Praha 4.3.2003