JK.

Work / 99CZ

99CZ

1999

ARTLAB - Jiří David, Milan Salák, Jan Kadlec

Text k výstavě

99CZ

Projekt 99CZ je jakýmsi pokusem o pochopení českého konceptuálního umění devadesátých let. Jde výhradně o subjektivní výběr těch českých autorů, kteří se organizátorům tohoto projektu jeví jako nejýraznější za uplynulých deset let na tomto poli. Přestože tato “množina” umělců vznikla průnikem všech jednotlivých generací, nejde samozřejmě o vyčerpávající postižení zdejší umělecké scény, ani o postižení priorit jednotlivých uměleckých discipline, ale o prostý fakt časové souvislosti. Organizátory tohoto projektu jsou za združení ARTLAB Milan Salák, Jan Kadlec,Jiří David.

Výstavu pořádá Galerijní sdružení ARTLAB, za finanční podpory Magistátu města Prahy a Ministerstva kultury ČR.

PARTNEŘI VÝSTAVY:

Metrostav, Pivovar Samson, Daewoo Avia, PHILIPS, Dotyk, Umělec-Artist, LFP, ZPD Hodonín a.s., FotoNova, Skloservis, EMBA, Doubner.

VYSTAVUJÍCÍ AUTOŘI:

V prostorách Václavského nám.15:

Veronika Bromová

Andrea Cooke

David Černý

Jiří David

Jakub Dolejš

Milena Dopitová

Pavel Humhal

Jan Kadlec

Kryštof Kintera

Milan Knižák

Alena Kotzmanová

Stanislav Kolíbal

Jiří Kovanda

Petr Lysáček

Jiří Matějů

Michal Nesázal

Petr Nikl

Petr Pavlík

Pavel Kopřiva

René Rohan

Michal Pěchouček

Petr Písařík

Míla Preslová

Jiří Příhoda

Marek Rejent

Peter Rónai

Milan Salák

Silver

Vladimír Skrepl

Sláva Sobotovičová

Stijl

Jan Šerých

Jáchym Šerých

Štěpánka Šimlová

Filip Turek

Markéta Vaňková

Kateřina Vincourová

Ivan Vosecký

V prostorách Národního muzea:

Jiří David

V prostorách Hlavní pošty:

Veronika Bromová

V prostorách nádraží Vyšehrad:

Jiří Černický

Jiří David

Lukáš Jasanský

Martina Klouzová

Petr Nikl

Markéta Othová

Petr Pastrňák

Michal Pěchouček

Martin Polák

Michal Strejček

Václav Stratil

František Skála

Jiří Surůvka

 

Článek o výstavě - časopis Týden

99CZ / magazine TÝDEN / 4. 10. 1999

Text: Marek Pokorný

Foto: Jan Šilpoch

Koncem 80. Let proklamovali mladí britští umělci tvůrčí energii a organizační zdatnost na výstavě Freeze iniciované Damienem Hirstem – a uspěli. I na světové scene. Nyní se o něco podobného pokoušejí mladí tvůrci z Čech.

Budeme-li uvažovat v kategoriích úspěchů, pak lze v našich podmínkách považovat za malý zázrak už sám fakt, že se projekt nazvaný 99CZ – devadesátá léta vůbec uskutečnil.

Umělecká díla, jež zaplnila prostory zdevastovaného nádraží Praha-Vyšehrad a ? vybydlené” místnosti bývalé tiskárny Mír na Václavském náměstí 15, působí živě, ačkoliv na pořadatelích výstavy je znát únava. Mimo jiné I z odpovědnosti, kterou na sebe vzali. Vstoupili totiž do prostoru svépomoci, zdrženlivých reakcí ze strany sponzorů a sporů o to, co je současné umění.

Záměr výstavního projektu, jenž našel útočiště I v hlavní budově Národního muzea a na poště v Jindřišské ulici, bylo ukázat především konceptuální práce a intstalace z poslední doby. A tak se zde setkáme na jedné straně a autoritami a přinejmenším v Evropě respektovanými tvůtci , jako jsou Stanislav Kolíbal či Milan Knižák, a na straně druhé s nedávnými či současnými studenty uměleckých škol. Nicméně alternativní prostor má ten dar, že vyrovnává možnosti vnímání a tlumí předsudky. Mezi vystavujícími jsou například někteří z laureate Ceny Jindřicha Chalupeckého (Katřina Vincourová, Jiří Příhoda), umělci z okruhu pražské Galerie MXM (Petr Nikl, Jiří Kovanda, Petr Písařík) či zatím jen občas vystavující, ale stále zajímavější autoři jako Petr Pavlík, Míla Preslová a Markéta Vaňková. Přestože pořadatelé upozorňují na svou nezávislost a nespokojenost s podobnými výstavami z poslední doby, nemohli obejít Vladimíra Skrepla, Filipa Turka či Štěpánku Šimlovou a Ivana Voseckého. I kdyby výstava jako celek nakonec dala za pravdu jen jedinému z výstavených děl – zlomené hokejce Michala Nesázala nazvané Příliš silný nápřah – , fakt, že se někdo pokusil o velkorysou inventuru výtvarné scény, má svou cenu.

Poté, co se v povědomí veřejnosti alespoň drápkem uchytili umělci původem spjatí s Ústí nad Labem (Jiří Černický, Pavel Kopřiva) či s Ostravou (Jiří Surůvka, rené Rohan(, začíná na sebe upozorňovat take Brno. Projekt sdružení ARTLAB totiž zahrnuje I podvýstavu nazvanou A.D.S. Brno, na níž umělec Milan Mikuláštík v roli kurátora představuje současnou výtvarnou scénu, která sílí v jihomoravské metropolis. A stejně jako v hlavním projektu 99CZ se tu potkali obvykle nespojovaní autoři – minimalistické nápisy brněnského konceptualisty a historika umění Jiřího Valocha, bez něhož je nemyslitelná už experimentální poezie šedesátých let, doplňují sladké abstrakní ornament Vladimíra Havlíka, umělce střední generace, či audiovizuální instalace skupiny 103 COIL, která je zcela ponořena do světa technohudby a s ní spojeného životního pocitu i stylu.

Rozhovor - časopis Týden

Text: Marek Pokorný

99CZ čili další pokus o nezávislost na výtvarné scene

Má to smysl, I když banka nezaplatí katalog.

Mezi veřejností a současným uměním stojí bariéra nezájmu a neznalosti. Uvnitř výtvarné scény se pak názory na to, jací autoři ji reprezentují, různí. Prolomit začarovaný kruh se pokusili Jan Kadlec a Milan salák za spolupráce Jiřího Davida, svého profesora na pražské AVU.

Proč jste se vlastně rozhodli připravit tak nebývale velkou prezentaci současného českého umění?

Milan Salák: Většina dosavadních výstav v nás vyvolávala pochybnosti. Řada z nich se totiž konala a koná v prostorech, kde se jednotliví autoři i jejich sestavy objevily už mnohokrát. Pocit z takových expozic – navzdory různosti proklamovaných námětů – byl nakonec podobný: připadaly nám nudné. A tak jsme si kladli otázku, jestli je to dáno jednotlivými díly a autory, nebo tím, že se umění a umělci “ vmanipulovávají” do souvislostí, v nichž vystavované práce vůbec nevznikají.

Druhým důvodem se staly intenzivní podněty zvenčí – inspirovalo nás například loňské bienále současného umění v Berlíně a to, co víme o britské scéně. O využití míst, jež nejsou určena k vystavování umění, jsme ale uvažovali ještě předtím, než jsme se dostali do Berlína. Otázka tedy nakonec zněla, zda má smysl udělat v Praze podobnou výstavu – to znamená nejen pustit autory do alternativních prostorů, ale zároveň jasně říci, že nejde o gesto, v jehož pozadí stojí fakt, že zkrátka nemáme možnost představit se v některé z oficiálních galeríí.

Váš podnik má presto jednoho důležitého předchůdce. V roce 1994 se ve Štencově domě na Starém Městě konala výstava nazvaná To, co zbývá…, kterou připravili manželé Ševčíkovi.

Jan Kadlec: Náš projekt se však odlišuje přinejmenším tím, že jsme se rozhodli využít hned několik alternativních prostorů najednou, které jsou navíc “ rozlezlé” po celé Praze.  Výstavy v negalerijních prostorech nejsou samozřejmě ničím novým, ale nám se zdá, že atmosféra “vybydleného” místa se zdaleka nevyčerpala. Naopak, naším záměrem bylo divákům umožnit komunikovat s díly bezprostředněji a bez ostychu, Polozničená nádražní budova k tomu poskytuje lepší předpoklady než galerie. Chtěli jsme take dosáhnout dojmu, že se tady něco děje. I proto jsme volili soustavu různých akcí – jako test, zda o současné umění má vůbec veřejnost zájem.

Milan Salák: Vůbec se nebráním s projektem To, co zbývá… Ze série výstav připravených Janou a Jiřím Ševčíkovými to byla určitě nejsilnější akce, nic méně pořád si kladu otázku, jestli to bylo tím, že byla první, nebo právě tím, že se konala v alternativním prostoru.

Jiří David: Pro mě je důležité, že jde o velkou výstavu, kterou po dlouhé době nepřipravili profesionální kurátoři, ale lidé, kteří se aktivně zabývají uměním jako tvůrci. Milena Slavická při vernisáži dokonce řekla, že se jí zdá, jako by šlo o prodloužení doby Konfrontací – polooficiálních výstav z počátku 80.let . Jako by znovu sami umělci potřebovali konfrontaci. Za důležitý považuji take moment, že se znovu nabourávají představy – zejména kurátorů a kritiků – o tom, jak současná scéna vypadá.

Jak se cítí umělec v roli kurátora?

Milan Salák: Považujeme se spíše za iniciátory než za kurátory téhle výstavy. Naše práce měla ze sedmdesáti až osmdesáti procent organizační charakter.

Mluvili jste o tom, že testujete zájem publika. Ten ovšem bude I po vašem pokusu minimální…

Milan Salák: Všemu předcházel zarážející nezájem médií – na rozdíl od časopisu Umělec a Dotyk jsme se například nedohodli na mediální podpoře ani se čtrnáctideníkem Ateliér, který je na tom finančně o něco lépe než předchozí dva jmenované časopisy, věnující se výtvarnému umění. O tom, jak se k tomu projektu chovala například Nadace českého fondu výtvarných umění, ani nechci mluvit – lidé s ní spojení nevědí, co to je, když se řekne konceptuální umění… Pokud nevystavujete třeba Vladimíra Komárka nebo Adolfa Borna a v galerii nevisí klasický obraz, chová se stejně zdrženlivě i televize. Jméno Stanislav Kolíbal pro media vůbec nic neznamená.

Jan Kadlec: Po zamítavých reakcích celé plejády oslovených sponzorů – od silných zahraničních bank, které ve své zemi podobné aktivity vydatně podporují, až po zdejší firmy – jsme se nakonec dostali do pozice, kdy vlastně nechápeme, proč naši sponzoři do toho vůbec šli.

To jste na začátku nevěděli?

Milan Salák: Samozřejmě jsem to tušil. S rezervou lze dokonce říci, že tahle výstava vlastně vznikla natruc dané situaci. Nejspíš jsem chtěl dokázat, jestli to lze dokázat…

Jan Kadlec: Nevěřil jsem, že to bude tak tristní. Mohli jsme se přece opřít o umělce, kteří jsou pro českou výtvarnou scénu devadesátých let nejdůležitější.

Přesto – jaký mate pocit teď, kdy je po vernisáži?

Milan Salák: Co se týče výstavy a okruhu lidí, kteří jsou zvyklí podobné události “konzumovat”, pak projekt zřejmě splnil očekávání. Alespoň dosavadní ohlasy o tom svědčí. Výstava má prostě smysl i bez toho, že banka nezaplatí katalog .

Jan Kadlec: Bohužel se nám nepodařilo vytvořit prostor pro širší, ne pouze pro zasvěcené publikum. Organizační potíže a nezájem velkých sponzorů neumožnily dostatečnou propagaci.

Máte pocit, že vase energie se nesetkala s energií, kterou á někdo jiný? 

Milan Salák: To ne. Byl jsem například nadšen tím, jaká spousta umělců, jichž si vážím, byla ochotna se tohoto pokusu zůčastnit. Týká se to především lidí, kteří v pomyslném žebříčku slávy stojí hodně vysoko nad námi. S minimum prostředků, jež jsme jim byli schopni nabídnout, vytvořili dobrá díla, která by přitom bez naší iniciativy asi ani nevznikla. V současné situaci těžko něco změní deset výstav, natož jediná. Chce to ještě hodně času – to však neznamená, že náš pokus nemá smysl. Je to jako v té reklamě, kde se říká: “Vy sama pocítíte změnu po třech dnech a vaše okolí si toho všimne za dva měsíce”.

 

 

 

 

Článek o výstavě - časopis ELLE

Text: Tereza Bruthansová

Jaké je české umění posledního desetiletí 20. Století? Odpověď na tuto otázku možná najdete na výstavách, které jsou součástí akce, již pořádá pražské sdružení ARTLAB. Představuje na nich celou padesátku výtvarných umělců, kteří se věnují především instalacím a prostorovým objektům. Ale pozor: výstavy nenajdete v galeriích, jak je zvykem, ale na veřejných místech v Praze!

Organizátoři tak chtějí umění ještě vice přiblížit lidem.

Hlavní expozice se koná v dnes opuštěných prostorách bývaléhtýdeníku Telegraf. Vedle prací Stanislava Kolíbala, Františka Skály a Ivana Kafky tady uvidíte monumentální nafukovací object Malibu, jenž vytvořila Kateřina Vincourová, nebo čtyři nové sochy Milana Knižáka, které představují záhadné mutant. Na doprovodné akce můžete narazit především v blízkosti Václavského náměstí. Přímo na něm jsou umístěny červené telefoní budky uměleckého sdružení Silver – když do nich vstoupíte , začnou na vás útočit výzvy a otázky typu “Jakou lásku prožíváte se svým partnerem?”. Ve zrekonstruované hale Hlavní pošty v Jindřišské ulici zase přichystal překvapení David Černý, a to v podobě velkých soch. V podzemní pasáži Lucerna pro vás mladý umělec Vilém Kabzan připravil neobvyklou party. Ani Národní museum nezůstalo nedotčeno – Jiří David tu vybudoval obrovské akvárium se šneky, kteří mají na ulitách připevněné barevné bavlněné prize atím, jak se pohybují, “tkají” pomalu abstrakní prostorový obrazec. Za dalšími doprovodnými akcemi se můžete vypravit na nádraží Vyšehrad nebo do klubu Roxy, kde umělec Krištof Kintera otevřel novou galerii a právě v ní pořádá výstavu nazvanou Vidiny.

Všechny výstavy pod hlavičkou 99CZ se konají od 23. září do 10. Listopadu.

Photo

99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
99CZ by Jan Kadlec
  • Credits
  • Photo
  • Text k výstavě
  • Článek o výstavě - časopis Týden
  • Rozhovor - časopis Týden
  • Článek o výstavě - časopis ELLE