JK.

Notes

ESPLANADA art / časopis Fotograf

Jan Kadlec / 2006

Jiří Ptáček / instatní dramata / 2006

Inscenované fotografie nejsou okny do světa, jsou okny jednoho z jeho záhybů – do světa, ve kterém lze inscenovat, tj. Nastavovat věci tak, aby je nástroje mediace (aparáty) zychytily v řádu, jenž jim byl udělen. Proto se inscenované fotografie tolik podobají divadelním představením, proto je na nich vše vkloubeno do vědomého zacházení s médiema medializovanými fakty, a toto vědomé zacházení je určujícími uvozovkami nad tím, co vidíme. Takové fotografie přibližují konkrétní dění, ačkoliv je jím jen a jen zinscenování.

Inscenované fotografie tak vždy odkazují ke svému vzniku, na svůj status, což neznamená, že to vždy poznáme, jelikož tento odkaz nemusí být jednoznačně “zřejmý”. Pakliže se rozhodneme, že budeme důvěřovat fotografiím, u nichž neumíme odhalit míru inscenace, měli bychom být aspoň obezřetní. Zato k jasně inscenovaným fotografiím lze přistupovat jako k té nejtransparentnější fotografické formě.

Jan Kadlec fotografuje jenom transparetní inscenace. Jako autor podnikající výpravy do různých médií nachází důvod pro fotografování jen tehdy, když snímky poukazují na inscenační úsilí, jež vyvinul.

Když například přiměl hasiče, policisty, posádky sanitek nebo obsluhu zmrzlinových dodávek Family Frost k tomu, aby zaparkovali u nablýskané vily nebo benzínky a vytvořil instantní dramata s prvky lautremontovské nepravděpodobnosti. Nepravděpodobné setkání, jež na obalu stavebnice Lego bereme jako samozřejmou součást obchodní strategie, se v prostředí reálných krajin, staveb a automobile stalo příznačným zjevením. Na otázku, co se na fotografiích děje, nenjdeme odpověď kromě té, že je to “story” umělcova inscenování.

Podobně je fakt inscenace významný u velkoformátové fotografie Páté zastavení (5th stop, 2005). Rozvinuté pašijové scene zde sekunduje povadlý mladík v mikině. Vyzývavě pózuje pro objektiv a náboženským výjevem na divadelní scéně se nezabývá. Hybridní dvojkombinace spirituálního a profánního námětu je zde obdobou zájmu popkultury o využívání křesťanských symbol k potěše z blasfemie a k vyvolání dojmu duchovní hloubky, nicméně u Kadlece je důležité opulentní scénické provedení a z něj vyplývající fakt zinscenování. Tato inscenovaná fotografie vypovídá o samotném inscenování.

Exprese dosahovaná statickým  obrazem a zobrazovací stereotypy, které expresivitu opisují, to jsou prvky, s nimiž Kadlec operuje, a ak se zdá, statická povaha fotografie je mu v tom oporou. To platí o fotografiích výše zmiňovaných, podobně jako u cyklu Albánský únik (2001) Albanien Escape, jež vznikl nafotografováním stejnojmenného Kadlecova sochařského objektu. Jestliže je jeho tématem exodus Albánců do Itálie v prvních letech 90. Let, v objektu, a ještě více v jeho “fotodokumntaci” se mění v obecninu obrazové interpretace dobrodružství – soubojů kocábek s běsnícími mořskými živly, na něž jsme uvyklí z filmů a starých knižních ilustrací…

Jenom tentokrát vyměněných za plastové modýlky.

Fotografie Jana Kadlece a jeho další tvorba (videa, objekty a instalace) tak mají společné humorné (nejsem si jist, jestli ironické) obrácení kódů obraznosti, jež opakováním petrifikuje masová kultura, a přenášení těchto kódů do napatřičného prostředí. Co jeho fotografie odlišuje, to je možnost využít žánru inscenované fotografie k zesílení dojmu, že “toto bylo zinscenováno”